Glosa předsedkyně ANNO ČR k 50. výročí sovětské invaze

ANNO ČR jako významná všeoborová střešní organizace a reprezentantka občanské společnosti by se měla k výročí srpnové okupace vyjádřit. Komentářů, prohlášení, dezinformací a dokonce zarytého mlčení je při této příležitosti hodně. Pokus o seriózní komentář za celou naší organizaci by byl jen jedním z mnoha a příliš nového by zřejmě nepřinesl. Rozhodla jsem se proto přinést poznámku čistě osobní, autentickou.

V roce 1968 jsem byla čerstvá maturantka plná snů a ideálů, významně podpořených atmosférou Pražského jara. Trvalo to jen půl roku. V době invaze jsem byla zrovna doma, měla jsem za 3 dny odjet na Jadran. To ráno 21. 8. 1968 mám živě v paměti, jako by to ani nebylo 50 let. Hned po rozednění jsme s tátou vzali foťáky a běželi k Rozhlasu. Zažili jsme tam barikády, střelbu, krev. V jednu chvíli jsme leželi pod obrubníkem chodníku, táta mi ještě držel paži nad hlavou, nad kterou hvízdaly kulky. Pak mě i přes protesty odtáhl jinam, na Václavák. Chovali jsme se jako velká spousta jiných Pražáků, jako nějaké hrdinství jsem to nevnímala. Bydleli jsme na Letné, další dny jsme s kamarádkou chodily mezi tanky a obrňáky zaparkovanými na Letenské pláni a bez úmoru diskutovaly s vojáky. Někteří poslouchali, jiní na nás mířili samopaly a vyzývali k odchodu. Samozřejmě to nebylo nic platné, již počátkem roku 1969 začala tuhá normalizace.

Těch 21 normalizačních let mi vzalo hodně, nejen možnost cestovat a studovat na kvalitní zahraniční škole. V červnu jsem si předběžně projednala přijímací pohovor na univerzitě v Heidelbergu, měla jsem tam odjet v září. Šlo pouze o jazykové znalosti, protože přijetí na naši VŠ tenkrát akceptovali. Odjet do SRN znamenalo v podstatě emigrovat, a to jsem nechtěla. Vzdát se rodičů, přátel a všeho v Československu, co jsem milovala, se mi prostě zdálo nepřijatelné. Normalizace mi hlavně vzala svobodu, např. vyjadřovat se a jednat na veřejnosti tak, jak jsme se vyjadřovali doma nebo mezi přáteli. Ale dala mi také něco velmi pozitivního, tedy prověrku vlastního charakteru. Nezapletla jsem se ani s KSČ, ani StB, ačkoliv kolem mě často kroužily. Po vysoké škole jsem totiž pracovala 10 let na ministerstvu. Proto nevěřím nikomu, že „musel“. Nemusel, pokud měl srovnané hodnoty. I mě po 10 letech z ministerstva vyhodili, když jsem spolupráci slušně, ale vytrvale odmítala. Za rok a půl mi bude sedmdesát a mám něco, co mi nikdo nevezme: čistý štít bez ohledu na těžkou dobu, kterou mi historické okolnosti daly do vínku.

Píšu o tom proto, že 30% mladých lidí ani neví, co se 21. 8. 1968 stalo. Jiní to sice vědí, ale neumí si pod tím nic představit. Moje poselství je důležité, ale zároveň velmi jednoduché. Člověk by měl být v první řadě odpovědný sám sobě. Ve zlomových okamžicích, ale i v běžných denních situacích prostě nedělat nic, za co by se později styděl. To je totiž velká osobní zátěž, i kdyby o zbabělém jednání nikdo jiný nevěděl. A je to pravda i pro ty, kteří jsou buď hodně mladí, nebo mají špatné svědomí či paměť, v důsledku čehož lžou, nebo raději mlčí. Lhostejnost, strach, pokrytectví a sobectví jsou vždycky živnou půdou pro velmi negativní vývoj společnosti, který postihne i většinu občanů.

Vzpomeňme tedy s úctou všech, kteří přišli v době okupace o život.  Politujme ty, kterým se v důsledku emigrace rozpadly rodiny, i když si materiálně polepšili. Mysleme na všechny, kteří nemohli své sny uskutečnit, a nedopusťme, aby se něco podobného opakovalo!

Martina Berdychová, předsedkyně ANNO ČR

Sdílejte: