Jsme zaplaveni informacemi o testování žáků, o vývoji pandemie covid-19, o výměnách ministrů, o celkem nepřehledných či ze zákona nevymahatelných opatřeních. Diskutuje se, zda vláda má či nemá důvěru, zda je lepší rozpustit sněmovnu, nebo jen shodit vládu. Mluví se o zadlužování státu, o krachujících firmách v oboru služeb a řemesel, o neudržitelných mandatorních výdajích. Máme tu zkrátka nečas, a to nejen meteorologický, ale také politický, ekonomický i sociální. Přesto bych jeden významný svorník viděla – zaměňování příčin a následků a hrubé podcenění času jako významného ekonomického zdroje.
Vláda všechno svádí na covid. Ano, to byl impuls k celé řadě potíží, ale něco jiného je samotný nástup pandemie a poté přijímaný způsob jejího řešení. Nemá cenu vypočítávat veškerou zmatečnost vládních opatření po celý rok pandemie. Následky pociťuje většina občanů, malých i středních firem a neziskovek. Tedy následky nekompetentního či zištného vládnutí, které nelze na samotnou pandemii svádět. Další hrubou chybou je, že vláda vůbec nebere v úvahu čas, který naplňování všemožných opatření pohltí. Vyhledávání v těch 41 podpůrných programech a poté vyplňování složitého formuláře znamená obrovskou ztrátu času, a to nejen pro žadatele, ale i pro ministerské úředníky a finanční kontrolu. Aktuálně se utrácí spousta cenného času pedagogů, rodičů i dětí po aspoň částečném otevření škol. Slyšíme o hromadném rozesílání pokynů rodičům, které si zpracovává každá škola samostatně, o vymýšlení různých režimů testování, o nezbytném zapojení školních psychologů a řešení protestů všeho druhu. Po prvním testovacím pondělí se objevují jen promile pozitivních. Znamená to, že jsou děti vůči covidu zcela imunní, nebo že jsou testy nespolehlivé? Na to se ptá hlavně veřejnost, ale vláda to nijak neřeší. Ta je hlavně ráda, že vyprázdní plné sklady draze nakoupených nekvalitních testů. Pominu nehospodárné nakládání s veřejnými prostředky, ale zajímá mě, zda spočítal někdo cenu toho neproduktivně zmařeného času při testování zhruba 400 tisíc žáků? Už jenom ta maličkost, že když si rodiče zakoupí vlastní test, musí sepsat darovací smlouvu. Ta zase musí projít účetnictvím školy. Jedna krabička s testem zaměstná rodiče při nákupu včetně zbytečného vydání rodinných peněz, dále učitele při přípravě a podpisu smlouvy a nakonec účtárnu školy. Neuvěřitelná neúcta k času všech zúčastněných, ale jinak to prý nejde. Stačila by vyhláška MŠMT, že si rodiče mohou přinést vlastní test.
Dalším problémem a žroutem času občanů je paralýza fungování ministerstev, úřadů a dalších institucí. Spousta úředníků byla v době lockdownu na home office, aniž by byla pravidla takového režimu jakkoliv předem nastavena. Ano, připravuje se v tomto smyslu novela zákoníku práce, ale než ta projde, bude dávno po pandemii. Stačila by ministerská vyhláška nejen o právech zaměstnanců na home office, ale také o jejich povinnostech. Například zveřejnit telefony, na kterých bude někdo během pracovní doby povinně dostupný. Zkuste zavolat na nějakou ústřednu ministerstva či jiného úřadu. Čekáte dlouhé minuty, hovor vyzvání a nic. Opět hromadná ztráta času. Máte-li štěstí a na ústředně to konečně někdo zvedne, přepojí vás do požadované kanceláře, ale tam to stejně nikdo nebere. Zkusíte-li modernější cestu a napíšete mail (pokud ovšem víte komu), čekáte na odpověď zpravidla 1 – 2 dny. Informaci potřebujete ke své práci, kterou musíte právě o ten 1 – 2 dny odložit.
Těch příkladů mrhání časem by se našlo ještě dost. Mně jde ale o to, že neúcta k času podvazuje produktivitu a ekonomický růst. To by měl vědět každý absolvent střední ekonomické školy. Vládu odborníků ale tato zdánlivá maličkost vůbec nezajímá!
Martina Berdychová, předsedkyně ANNO ČR
