Obědy zdarma pro naše děti! Jako plakátové heslo je to přímo skvělé. Nad hladovějícími dětmi se přece i kámen ustrne. Někteří si však po opadnutí první vlny emocí začnou klást otázky. Je to efektivní? Nebudou se tak vyhazovat peníze na podporu rodin, které žádnou pomoc nepotřebují? Však už se ve vládě také živě debatuje. Přitom nejde jen o to, jak to zařídit, aby pěkný dojem zůstal a přitom sklaplo šťouralům a kritikům. Jak se stalo v posledních letech zvykem, lítý boj se svádí i o to, která z vládnoucích stran si nakonec přisvojí zásluhy.
Komu ano, komu ne
Prozatím to nevypadá, že by řešení bylo na dohled. Návrh vyvařovat zdarma jen těm opravdu chudým vypadá na první pohled racionálně. Jenže, hned se objeví otázka, kudy narýsovat hranici určující, kteří to jsou. Spolu s tím se navíc vtírají další nepříjemné otázky, týkající se třeba výše životního a existenčního minima, které zůstávají stejné už od roku 2012.
Debata bez konce
Debata o obědech zdarma se tedy ještě několikrát přelije veřejným prostorem. Programoví odpůrci sociálních vymožeností budou zase tvrdit, že rodiče ušetřené peníze beztak utratí za alkohol a cigarety. Zastánci sociálního státu nás ujistí, že když to mohou mít v Anglii nebo ve Finsku, půjde to u nás také (ano, nějaký ten příklad ve světě najdete, ať už si vymyslíte cokoli). Stranou samozřejmě nezůstanou ani mravokárci, jejichž hlavní starostí je, zda si děti budou jídla zdarma vážit a nebudou po sobě házet jablky nebo nedej bože drahým tropickým ovocem (vzpomeňte si na sebe ve školní jídelně).
Špatně nebo hůř
Všechny tyto diskuze a hádky budou samozřejmě zbytečné. Co je ale závažnější, každé nakonec přijaté řešení bude více nebo méně špatné. Ostatně jako vždy, když se politici rozhodnou nějakým jednoduchým zásahem řešit složitou problematiku. Je přitom celkem lhostejné, zda budou obědy zdarma opravdu pro všechny nebo jen pro děti z rodin, jejichž příjmy dosahují jen na nějaký násobek životního minima. Pořád se jedná o plošné řešení, které je ze své podstaty hloupé.
Představa, že vyčleníme balík peněz, za který potřebným něco koupíme nebo zaplatíme a od sociálních problémů tak bude pokoj, je zcestná a nebezpečná. Vždy jde o individuální případy, kterým je třeba se věnovat a postupně je rozplétat. Jejich řešení se nedá uplatit, je nutné ho odpracovat. Zaplacení obědů dětem může mít svůj význam, ale jen v kontextu další sociální práce.
Nechme to neziskovkám
Přiznejme si tedy konečně, že stát prostě takové individuální intervence neumí. Nelze říct, že je to chyba. Disponuje prostě jen příliš silnými nástroji a těžkopádným aparátem, které jiné než plošné zásahy neumožňují. Proto by také hlavní pozornost státu měla být soustředěna na vytváření obecných regulací a dlouhodobých koncepcí nebo strategií. Každodenní a individuální sociální práci může s klidným svědomím přenechat neziskovým organizacím, které si už budou vědět rady. Práce neziskovek působících v sociální oblasti je efektivní a pro stát levná. Pokud se politici rozhodnou je podporovat, místo toho, aby jim házeli klacky pod nohy, vyděláme na tom všichni. A ještě si ušetříme spoustu nekonečných debat, nejen o obědech do škol…
