Neziskovky, kudy dál?

Efektivita sociálních médií či jiných komunikačních platforem vyvolává dojem, že roste počet občanských aktivit: happeningů, demonstrací, peticí a internetových hlasování nejrůznějších skupin, například na ochranu životního prostředí, na podporu výrazných názorů či k vyjádření nesouhlasu s vládními opatřeními. Zdá se, že roste a sílí občanská společnost. Jak je tomu ale ve skutečnosti? Ve výzkumech, které se týkají vnímání nevládního sektoru veřejností, převažuje bohužel nedůvěra. V 90. letech nešťastně zvolené slovo „neziskový“ znamená, že zisk se na rozdíl od podnikatelů nesmí rozdělovat mezi zakladatele NNO. Na to navazují určité daňové výhody. Tomu ale většina občanů nerozumí a spojuje neziskovost s pojmem dobrovolnost. Skutečnost, že i v tomto sektoru se za práci poskytuje mzda a že se dávají dotace z veřejných zdrojů i na provozní náklady, mnohé pobuřuje. Velkou ránu zasadili neziskovkám populisté v době migrační krize. V letech 2013 až 2017 se propojila doznívající ekonomická a nová migrační krize, což efekt špatné pověsti nevládního sektoru jako celku jen posílilo. Když se ale zeptáte na konkrétní organizaci zabývající se sociální pomocí, péčí o děti, ekologií, či ochranou zvířat, tak je najednou pověst NNO výrazně lepší, než ta, která provází pouhý pojem neziskovky. Dalším vysvětlením nedůvěry k nevládnímu sektoru může být i to, že je nepohodlný určitým lidem, kteří jej následně kvůli jeho nezávislosti cíleně dehonestují.

Efektivní obhajoba pověsti neziskovek jako celku tedy musí splývat s bojem proti populismu. Nelze ovšem vyloučit ojedinělá selhání některých NNO při špatném nakládání s veřejnými prostředky nebo špatné kvalitě poskytovaných služeb. S ohledem na celkový počet neziskovek je to zcela marginální jev, pokud pomineme oblast vrcholového sportu (FAČR, ČUS apod.). Je to stejné, jako bychom z krachu či podvodného jednání některé akciové společnosti vyvozovali nedůvěryhodnost celého podnikatelského sektoru.

Populismus je politika těžící kapitál z vytváření napětí mezi „obyčejnými lidmi“ a elitami. Populismus často spolupracuje s finančními či podnikatelskými skupinami nebo je součástí nějakého oligarchického systému. Jediné elity, které mu nepodléhají, jsou ty kulturní a nevládní. Hlavním a logickým cílem populismu je rozdělení společnosti a boj vůči zmíněným zbývajícím elitám. Z toho důvodu je také označuje jako nepřátele a zrádce, čímž definuje zájem „běžného lidu“, aniž by mu cokoli reálného nabízel. Populismus vůbec neřeší, že tzv. obyčejní lidé se skládají z různých skupin se zcela odlišnými, mnohdy protichůdnými zájmy.

Ve formách populismu se jednotliví čeští politici liší. Pro Miloše Zemana a Václava Klause byla polarizace společnosti příznačnou metodou, jak vytěžit politickou podporu. Andrej Babiš to dělá jinak, dalo by se to nazvat populismem antipolitickým. Tvrdí, že je tady pro všechny, že ideové spory už nemají cenu a že jde o efektivní správu státu. Využívá toho, že česká starší generace ve věku 60+ už prožila hodně ideových zklamání – z mládí si pamatuje rok 1968 a následnou normalizaci, potom vzepětí po revoluci 1989, na kterou navázala éra tunelování a podivných privatizací ve prospěch bývalých vlivných komunistů. Nelze opomenout také očekávání spojená se vstupem do Evropské unie, z nichž se část, jako třeba vyrovnání platové a životní úrovně se Západem, nenaplnila. Stará generace raději vzpomíná na časy jistot zaměstnání, stálosti cen a nepřirozeně nivelizované životní úrovně. Začala být velmi nedůvěřivá vůči jakýmkoliv hodnotám v politice. Babišův marketing přesně vyhmátl tuto anti-ideovost staršího českého voliče a nabídl mu místo toho příběh efektivního vládnutí, řízení státu jako firmy, zvyšování důchodů a další krátkodobých bonusů pro tuto voličskou skupinu. Že je zkušenost s efektivitou vládnutí v posledních letech zcela opačná, lidé nad 60 let už tolik neřeší.

Populismus, kvetoucí už od dob vstupu Václava Klause a Miloše Zemana do politiky, zabránil vyprofilování jinde obvyklého konzervativně-liberálního spektra. Podobný vývoj lze vysledovat ve většině postkomunistických států. ODS i ČSSD propásly svou šanci stát se hegemonem v onom tradičním pravo-levém dělení. Uvnitř těchto stran opakovaně zuří boj mezi konzervatismem a liberalismem. To dalo podnět ke vzniku mnoha dalších stran, často zcela účelových a projektovaných na jedno použití. To podlamuje důvěru Čechů v demokracii a sílu občanské společnosti. Největším ohrožením demokratických hodnot je právě Babišovo ANO, které si v současné pandemické krizi nepokrytě přivlastňuje veřejné prostředky nejen na vládní úrovni, ale i v některých samosprávách, kde se dostalo k moci. Účelovou personální selekcí způsobilo totální rozklad fungování veřejné správy a mnoha státních institucí. Stát rozhazuje peníze a zadlužuje se v nebývalé míře, část podpory, byť nedostatečná, se dostane k podnikatelům a občanům, ale jen individuálně. Na organizace občanské společnosti už nezbývá nic. Nevládní a kulturní sféra je na tom nejhůře od 90. let.

Zlom mohou přinést jen výchova a vzdělání mladé generace. Děti už ale rok nechodí řádně do školy, v tomto má Česko světový primát. Nešťastná je také předčasná selekce školáků, kdy část jedenáctiletých dětí, která míří do elitních víceletých gymnázií, ztrácí možnost chápat lidi ze sociálně nižších tříd. Naopak dětem v často nekvalitním „zbytkovém“ školství se nedostává sociálních kompetencí pro úspěšné studium na vysoké škole. Babišova promyšlená strategie jde tak daleko, že nyní dokonce zpochybňuje i význam maturit.

Důvěra Čechů v demokracii je zatím na slepé koleji. Většina občanů u politiků nepoptává jakékoliv hlubší hodnoty. Vše poměřují obsahem své vlastní peněženky. Kudy z toho ven? Nestátní neziskové organizace, jež tvoří občanskou společnost, jsou vyčerpány obětavou pomocí všude tam, kde koronavirová pandemie postihuje ony „běžné občany“. Zároveň jsou systematicky podfinancovány. Přesto není možné boj o tvář české společnosti vzdávat. Mnoho občanů se zcela nezištně zapojilo do dobrovolné pomoci potřebným, od původního šití roušek (které nyní vláda rafinovaně znehodnocuje), k rozvozu jídel, donášky nákupů a jiné asistenci seniorům, až po zapojení studentů do pomoci přetíženému zdravotnictví. Tento potenciál je třeba rychle využít. Mnozí, zejména mladí lidé, si uvědomili potřebu vyšších hodnot, než je jen plný talíř, zábava a solidní příjem. Jejich cílené zapojení do činnosti NNO poté, až největší nápor pandemie pomine, je velkou výzvou zejména pro zastřešující neziskovky, které hájí zájmy oboru nebo regionu. Právě na tyto střechy doléhá generační krize. Vedou je zpravidla propagátoři občanské společnosti z dob jejího vzniku. Zatímco ve všech jiných oborech výrobců, služeb a některých profesí se dávno konstituovaly silné asociace, které efektivně za zájmy svých členů lobbují, neziskový sektor je v tomto směru naprostou popelkou. Jedním z důvodů je i to, že členové neziskových střešních organizací nemají dostatek volných zdrojů, aby mohli své asociace ufinancovat, a veřejná podpora těchto subjektů byla v uplynulých letech úmyslně minimalizována. Také smysl existence takových profesních či územních sdružení neziskovek většině občanů uniká. Je proto třeba využít blížících se voleb a jiných informačních kanálů k prosazování systematického financování střešních asociací z veřejných zdrojů, a to pro benefit na obou stranách. I veřejná správa potřebuje silné kompetentní partnery, kteří by pro ni mohli udělat spoustu užitečné práce: monitoring kvality a efektivity svých členů, mapování situace a potřeb v oblasti poskytování veřejných služeb a další analýzy, které jim může jejich donátor zadat. Nejde tedy o jednosměrnou pomoc, což se prokázalo v mnoha vyspělých zemích na západ od nás. V ČR se to řeší zpravidla tak, že si kraj platí 1 úředníka, který má neziskovky na starost. Ten nemůže získat kvalifikované a kompletní informace. Nelze ale vyloučit ani podjatost či alespoň spřízněnost s některými NNO v regionu. Na vládní úrovni má toto řešit Rada vlády pro NNO, kterou vede sám premiér a na výkonné úrovni zmocněnkyně pro lidská práva Helena Válková. Její efektivita se projevuje zejména neustálým nárůstem byrokracie a neřešením klíčových problémů NNO.

Občanská společnost tedy stojí před nemalými úkoly: prosadit vznik nezávislých, stabilních a kompetentních střešních organizací, reformovat financování veřejných služeb na transparentní a administrativně nenáročný systém a zavést do škol i do neformálního vzdělávání výchovu k vyšším hodnotám.

Ing. Martina Berdychová, předsedkyně ANNO ČR

Sdílejte: